Malajsie - oblast Sabah: ostrov Mamutik a Manukan

Napsala Evča v srpnu 2016

Ostrov Mamutik v národním parku Abdul Rahman

Ranním letem jsme se opět s AirAsia přesunuli do Kota Kinabalu v Sabahu. Jen co jsme se nacpali v letištním Dunkin‘ Donuts, nasedli jsme do autobusu a vydali se směr centrum. Sabah byl plánovaný jako spíše odpočinkový, proto byl první zastávkou NP Abdul Rahman, konkrétně méně navštěvovaný ostrov Mamutik.

Přepravu domlouvejte v přístavu, pochybné pouliční prodavače moc nedoporučujeme. Jen co jsme vkročili do přístavní haly, byli jsme šokováni křikem licencovaných prodejců různých společností, kteří se nás snažili nalákat na jejich loď na ostrovy. Na řeči „pay now, boat is leaving“ nedejte, rozdělte se a zjistěte nejvýhodnější cenu. My se na Mamutik nakonec dostali za 120 MYR pro 4 osoby + šnorchly po 5 MYR. Lodě odplouvají každou půlhodinu, poslední ve 12:30. Nazpátek jezdí od dvou do čtyř. Zmatek z haly pokračoval i v samotném přístavu, kde zástupci jednotlivých společnosti stále dokola vykřikují jména ostrovů. Člověku jde po chvíli z neustálého „Sapi! Mamutik! Manukan! Sapi! Mamutik!“ hlava kolem.

Cesta kolem ostrova Gaya je zajímavou podívanou. Je totiž ostrovem takříkajíc „mořských cikánů“ a všude kolem jejich domků na kůlech je neskutečný nepořádek. Mamutik je ale naštěstí čistý (při vstupu je třeba zaplatit 20 MYR/os za vstup do parku, a to i v případě, že na jednom ostrově přespíte a ráno se vydáte na jiný. Pokud přejíždíte v rámci jednoho dne, platíte jen jednou).

Zbytek dne trávíme šnorchlováním a pojídáním rambutanů, které jsme ráno pořídili na trhu. Projdeme si i krátký trek, kde vidíme několik varanů a bohužel i hejno komárů.

jeskyně windcave fairycave kuching

Na ostrově jsou sice drahé restaurace (40 MYR/os, švédské stoly), ale kousek za nimi je i jedna zapadlá s klasickými cenami, kde jsme se také stravovali.

Kempování na ostrově Mamutik

Jelikož nám zbylo více času, než jsme čekali, po výletě na Tip of Borneo (v dalším článku) se opět vracíme na ostrov Mamutik a chystáme se tu přespat.

V Kota Kinabalu ještě stihneme vzít útokem obchody s ovocem a pečivem, abychom se na naše kempování dostatečně zásobili, a jen tak tak stihneme poslední loď na ostrov, která odplouvá ve 12:30. Počasí bylo celkem bídné, zataženo a poprchávalo, ale alespoň jsme se nespálili. Ve čtyři všichni odjeli a krom hlídače a nás nebyl na ostrově nikdo. Rozbalili jsme stany (40 MYR/noc + 5MYR poplatek za přespání) a užívali si, že ostrovu pro dnešek kralujeme. Večer jsme si zahráli pár hazardních her o poslední mangosteeny a pak za šumění moře ulehli ke spánku.

jeskyně windcave fairycave kuching

Ostrov Manukan

Druhý den už se udělalo hezky, sbalili jsme stany a v poledne odjeli na ostrov Manukan. Pokud můžu poradit, vyhněte se mu. Není na něm nic, co byste na Mamutiku neviděli, navíc je tam akorát bordel. Na to, jestli je od turistů nebo ho sem zanesla voda z ostrova Gaya, jsme nepřišli, ale byl tam. Místo koupání jsme tedy radši mastili karty. Večer jsme navštívili noční trh v KK, kde bylo všechno od sušených mořských koníků přes nespočet mořských potvor až po rambutany. Nechybí obalované krevety nebo fresh džusy, prostě všechno, na co si vzpomenete. Zdatný kuchař před námi osmažil rybu a bylo to snad nejlepší jídlo, které jsme tu jedli. To chlapci byli odvážnější a pochutnávali si na chobotnicích. Ochutnali jsme i bornejskou specialitu – nápoj cendol, který i přes příšerný vzhled chutná opravdu dobře.

Změna plánů - místo do Semporny směr Sandakan

Ve čtyři hodiny odpoledne odplouváme zpátky do KK a uberem míříme na autobusové nádraží, odkud chceme jet autobusem do Semporny. Jediné štěstí je, že jsme ubera vzali, protože řidič nám o Semporně pověděl takové věci, že jsme na ni rychle zapomněli. Kvůli údajným pirátům je kolem Semporny velké množství filipínských vojáků, kteří několikrát za noc vyrazí za potenciálním nepřítelem, nehledě na to, že jsou ostrovy podle jiných turistů (jak jsme se ke konci dozvěděli) pěkně špinavé.

Měníme tedy narychlo plány a v 19:00 vyrážíme autobusem místo do Semporny do Sandakanu, který byl v plánu až o několik dní později. Doporučuji navlíct se vším možným, co v batohu najdete, posloužit může i izolepa na zalepení větráků. Klimatizace je opravdu brutální, v mikinách seděli i Malajci. Nakonec ale doufajíc v teplejší zítřky usínáme.

V jednu hodinu raní vystupujeme rozespalí z autobusu a taxíkem se dopravujeme do hotelu v Sandakanu. Další den byl jeden z těch horších – kvůli rychlé změně plánu jsme neměli aktivity v této části Bornea nijak zvlášť promyšlené a meškáme kvůli jedinému autobusu do Sukau Canopy walks. To by až tak nevadilo, kdybychom se vzápětí nedozvěděli, že jediný autobus jedoucí k řece Kinabatangan je už vyprodaný.

Naším „štěstím v neštěstí“ je slečna recepční, která s řidičem vyjednává soukromou dopravu, a ačkoliv nás to přijde dost draho (250 MYR/4 os), nemáme na výběr a souhlasíme. Řidičem je až hyperaktivní a neskutečně milý Bornejec Choi, který cestou zastaví na ovocný trh a ukazuje nám různé druhy ovoce. Není možná od věci upozornit, že i když Bornejci tvrdí, že „Jackfruit“ je výrazně lepší než durian, neházejte do sebe hned celý kousek – mluví ze mě zkušenosti. Choi nadšeně vypráví o řece, palmových plantážích (Borneo je v podstatě jedna velká plantáž, zajímavé jsou ale reklamy na autobusech, které palmový olej velmi vychvalují) a vlastně o Borneu jako takovém. Ráno jsme byli ze všeho nešťastní, díky našemu řidiči jsme ale měli hned lepší náladu. Ano, i přes tu přepálenou cenu.

ovoce malajsie

Na řece Kinabatangan

Po příjezdu do Sukau domlouváme večerní vyjížďku (50 MYR/os u Abby Lodge) a nemůžeme si ji vynachválit. Plavba po řece tekoucí v džungli naprostou tmou je neskutečný zážitek. Průvodci nám během jízdy ukazovali spící zvířata, mezi nimi ovšem i krokodýl, který byl víc než vzhůru. Prý jsou „shy“, ale věřte jim. Ráno nám zvonil budík už před šestou, potom jsme se vydali na další projížďku.

Plavba při východu slunce je krásná sama o sobě, k tomu několik kahau a makaků a hned je to zábavnější. Celkově jsme ráno na zvířata takové štěstí neměli, ale i tak řeka stála za to.

řeka Kinabatangan

Vesnice Sukau a přesun do Kudatu přes KK

Jediný oficiální autobus ze Sukau do Sandakanu odjiždí každý den v 6 hodin ráno, což nám ale vůbec nevyhovovalo, tak jsme se znovu domluvili s Choiem. Do tří hodin jsme prošli palmové plantáže a vesnici Sukau, hráli karty, dojídali smažené banány a pak spokojeni nasedli do auta.

Ze Sandakanu přímá cesta do naší další destinace nevede, proto jsme jeli do Kudatu přes KK. V půl sedmé nasedáme do autobusu s výhledem brzkého příjezdu do Kota Kinabalu. Když se ale po hodině cesty stále nacházíme v Sandakanu, začínáme silně pochybovat o výběru autobusové společnosti. V její prospěch hrálo snad jen to, že bylo v autobuse víc jak 15°C. Kolem druhé hodiny ranní vystupujeme v Kota Kinabalu a zacházíme do hostelu na rohu autobusového nádraží. Brzy ráno vyjíždíme do centra a v 8 ráno už sedíme v minivanu směr Kudat.

Další články z Malajsie