Cromwell - práce na vinici

Napsala Anet 10. prosince 2018

Příjezd do Cromwellu

Na konci posledního říjnového dne se dostáváme do Cromwellu, malého sympatického městečka, obklopeného vinicemi a třešňovými sady. Právě tohle městečko se stane naším domovem na následující, vlastně ani nevíme, na jak dlouho. Parkujeme v kempu Lowburn, který je určený pouze pro self-contained auta, tedy soběstačné obytňáky disponující touto certifikací. Ku překvapení všech ostatních naše malá Odyssejka tuto certifikaci před dvěma měsíci získala. V kempu je povoleno zůstat maximálně 3 noci, brzy ale zjišťujeme, že tak 80 % "cestovatelů" tu zkrátka bydlí a z toho tak více než polovina nemá ani požadovanou certifikaci. Prý ještě nezačala sezóna, a tudíž rangeři ještě nevyšli do terénu rozdávat dvousetdolarové pokuty. A tak už tu bydlíme i my.

K nocležníkům v Lowburnu se v den našeho příjezdu přidává i český pár - barman Jakub a someliérka Kristýna z pražské vinárny Veltlín (která bývá nerada označována pod štemplem someliérka, prosíme o prominutí). Nadšeně posloucháme jejich příhody a zkušenosti s organickým vínem, biodynamikou a novozélandskými vinaři, kterých navštívili asi 35! Naši zvědavost odměňuje slečna Kristýna degustací vynikajícího Pinot Noir za 70 dolarů, který lemcáme z šupáckých plastových kelímků za dolar, což chuť organického vína sklizeného v tom pravém okamžiku měsíční fáze znatelně snižuje. Příjemně ovínění jdeme na kutě a těšíme se, co přinese první den v práci.

Městečko Cromwell

Městečko Cromwell

Bizár značící zemědělskou oblast

Bizár značící zemědělskou oblast

Kemp v Lowburn

Kemp v Lowburn

Pohled na Lowburn

Pohled na Lowburn z místního kopce

Kopec Lowburn

Onen místní kopec

Jezero v Lowburn

Kde trávíme odpoledne

Ranní jezero

Dobré ráno

Snídaně před odchodem do práce

Snídaně před odchodem do práce

Východ slunce v horách nad kempem

Východ slunce v horách nad kempem

koupačka ve studeném jezeře

Hygiena po práci

Plánujeme další cesty

Plánujeme další cesty

Na procházce po práci

Na procházce po práci

První den v práci

Pot, bolesti v zádech a totální vyčerpání – ano, přesně tohle přinese první pracovní den. Nastupujeme do vinice Amisfield na pozici shoot thinning - protrhávání keříků. Nejprve musíme absolvovat v kanceláři asi dvouhodinovou přednášku manažera George na bezpečnost práce, který neustále opakuje: "Pokud se budete cítit nebezpečně, vyhledejte svého supervisora, tedy mistra vinice." Dozvídáme se, kde najít na vinici hasicí přístroj a kudy vede únikový východ. Smích, který jsme doposud udrželi, už dál neovládneme. Vypadá to ale, že George naše pobavení z pevně stanovené únikové cesty z otevřené vinice nesdílí. Podepíšeme asi deset dokumentů, konkrétně každou jejich stranu, fasujeme pracovní rukavice, brýle a vyrážíme ven na vinici, kde nás čeká další školení ohledně samotné práce.

"Pět větviček – chápete? Na každém stromečku musí zůstat právě pět větviček. A ne jen tak nějakých. První krok je, že si najdete spur (přeloženo jako ostruha, výběžek nebo osten), na ní necháte právě dvě větvičky – z každé strany spur jednu. Z dvojitých větví nechte jenom jednu. Preferujte větve na novém dřevě a zároveň (což si trochu odporuje - pozn. autorky) co nejblíž kmenu. Ideálně když z jedné poloviny keře porostou tři větvičky a z druhé dvě. A snažte se ponechat takové větvičky, aby dohromady tvořily písmeno V." Zkrátka a dobře, tahle práce není vhodná pro osoby, které mají problém se rozhodovat. Přijít k zarostlému keři a vybrat právě pět optimálních větviček vyhovujících výše popsaným požadavkům není taková sranda. Snažíte si vytipovat favority a spočítat je: "Jedna, dva, tři - hm, tuhle už jsem počítala? Tak znova - jedna, dva, tři, čtyři - ach jo, kdo má na to vidět přes všechen ten plevel. Protrhám to, ať na to vidím a pak znova. Oškubu, co mi překáží. Jedna, dva, tři, ... néé, víc jich tu nezbylo?" A takhle to jde první den. A moje pocity? Prosím, ať už jsem doma a je ze mě radši kancelářská krysa než viniční fachman.

Tohle je spur

Tak tohle je "spur" - na ní nechat 2 větvičky

Správně otrhaný keřík

Správně otrhaný keřík

Chladná rána jsou

Chladná rána jsou

Co na fotkách neuvidíte

Naše začátky na Zélandu nebyly tak úplně růžové. Přesto, anebo právě proto, bychom jim chtěli pár řádků také věnovat. Často se totiž lidé domnívají, že život cestovatelů je dokonalý, za čímž jistě stojí sociální média. To, co vidíme na Facebooku, je fotka neznámé, slunečními paprsky osvětlené krajiny, v jejímž středu stojí autor snímku zářící úsměvem. Představujeme si, že cestování vyřeší všechny naše problémy a možná právě kvůli této falešné představě je Zéland plný mladých lidí, kteří zanechali své dosavadní životy a hledají smysl v nových začátcích daleko od reality.

Nutno tedy zmínit, že cestování (nejen) na Zélandu přináší i jisté mouchy. Pokud si chcete rychle vydělat na dny brouzdání novozélandskou přírodou, nestrávit prací více času, než je třeba, a k tomu pobíráte téměř minimální mzdu, musíte přijmout určitá omezení. Naším prvním omezením byl nákup miniaturního auta, v němž se po většinu času neubráníte pocitu, že je v autě o pasažéra víc. Malé auto neznamená jen skromný prostor na spaní (šířka postele = 110 cm, tj. "spravedlivých" 65 cm pro Jiřáka a 45 cm pro mě), ale především nutnost mít ve věcech systém a přesně vědět, kde se co nachází. I ta nejmenší věc má své přesně určené místo a jakmile se nenachází tam, kde byste ji zrovna očekávali, je tu vždycky druhý pasažér, který daný řád určitě narušil. Trpělivost, vzájemnou toleranci a organizovanost. Právě tyto tři vlastnosti tu rozvíjíte na denním pořádku.

Další výzvu přináší práce rukama. Cítíte fyzické vyčerpání a intelektuálně slábnete. Boj proti zakrnění mozku řešíme každý po svém. Jirka adaptací, já si hledám německé audioknihy a později už i audiozáznamy z náhodných přednášek.

A v neposlední řadě je tu supermarket. Zvyklí spíše na americké, nikoliv na novozélandské dolary vnímáme astronomické ceny dvojnásobné, než doopravdy jsou. Životní úroveň je tu znatelně vyšší než u nás, a to i dělníků (resp. vinohradníků) pobírajících minimální mzdu (případně o dolar převyšující jako v našem případě). Každou položku ale přepočítáváme na čas v práci, který se v prvních dnech snad zastavil.

A teď něco pozitivního!

Tak jo, myslím, že už se mi podařilo rozbít iluze o dokonalém životě tam na druhém konci světa. Po dvou dnech v práci nás čeká zasloužený víkend a my se rozhodneme, že je třeba se odměnit a připomenout si důvody, proč tu jsme. Vyrazíme na výlet!

Vytipujeme si trek u Arrowtonu a už v pátek po práci si to drandíme jeho směrem do kempu, abychom ráno neztráceli čas přesunem a mohli si to už vesele štrádovat. Přespáváme u nejstaršího bungeejumpingu na světě, což pro nás znamená překrásné vyhlídky nad propastí a škodolibé bavení se nervozitou skokanů. Večerní sluníčko nás přiměje alespoň na krátkou procházku, během níž potkáváme desítky divokých králíků hopsajících v kopečkách. Plánovaný trek nám druhého dne překazí silný déšť, a tak volíme alternativu. Strávíme hodiny v knihovně Queenstownu, kde mi dodá radost trocha kódění a již dlouho postrádané užívání mozku. Ani nedělní ráno nevypadá z hlediska počasí optimističtěji, a tak se místo túry vracíme do Cromwellu a navštívíme místní kostel. Novozélandský přízvuk je pro nás však stále ještě oříšek, a tak si toho z nedělního programu upřímně moc neodneseme. Mezitím venku konečně vylezlo sluníčko. Přece jenom vyrazíme na procházku! V aplikaci Wikiloc objevíme trek Bannockburn Sluicings. Pohodová okružní trasa, na níž míjíme pozůstatky po těžbě zlata, procházíme jarním údolím porostlým fialovými květinami a vypouštíme Huga na let. I tato krátká procházka nám pomohla připomenout si, proč jsme tu a dodává nám energii do dalších pracovních dní.

Nadšení, adrenalin a pocity radosti z dobře provedené práce. Uplynulý víkend mi pomohl změnit přístup a začínám prožívat na vinici příjemné časy. Činnosti střídáme – už to není jen protrhávání, ale podstatnou část dne sázíme nové keříky. Musím přiznat, že na tom hrabání se v hlíně opravdu něco je. Konečně se celá zklidňuji a vnímám tu krásu zasněžených vrcholů hor v kontrastu se zelenými kopečky a sluncem třpytícími se kapkami rosy na drátech od vína. A ten zmíněný adrenalin? No vážně! Ten přináší naše další činnost – Bud rubbing (otrhávání poupat). V pondělí ráno zíráme nechápajíc na sprintující kolegy a podivujeme se nad jejich motivací a pracovním zapálením. Poté, co se dozvíme, že naše dopolední výplata se odvíjí od počtu otrhaných stromků, se přidáváme mezi závodníky a Jirka dokonce mezi finalisty. Kromě štědřejší mzdy si ceníme ranního pohybu a zlepšující se fyzické kondice. Vedlejší (možná hlavní a zamýšlený) efekt spočívá v tom, že všichni pracovníci startují ráno na vinici včas. Takže Jiřák, vstávat a nelenit, poběžme bud-rubbovat.

Bannockburn Sluicings

Trek na Bannockburn Sluicings

Nedělní výlet

Další z nedělního výletu

Jaro je tu

Jaro je tu

Vinice v ranní mlze

Vinice v ranní mlze

Zasněžené vrcholky

Zasněžené vrcholky

Sluníčko

Sluníčko

Digging - Jiřák kope díry

Digging - Jiřák kope díry

Planting - Aňour sází keříky

Planting - Aňour sází keříky

Weeding - plení

Weeding - plení

Tým vinohradníků

Tým vinohradníků

Vinice v ranní mlze

Angry candyman (viz Jirkovo tričko)

Večeře z vinice

Večeře z vinice

Tohle je spur

Kde je zelenej záchod, tam je tvůj tým

Brzy budou ptáčkové!

Brzy budou ptáčkové

Malá ptáčátka v keři vinice

Už jsou na světě!

Nástin našeho pracovního dne:

Harmonogram

Činnosti v rámci turnusů

O měsíc později

Vlna lítosti ze strany rodičů nás přivedla k prodloužení článku ještě o pár řádků. Vzpomínám si na slova Čecha Ludvíka, čerstvého absolventa gymnázia, s kterým jsme se setkali krátce po našem příjezdu v Christchurch v rámci obchodních záležitostí (prodali jsme mu karimatky). "Jsem v práci blbý 2 tejdny a mám pocit, že bych o tom už mohl klidně přednášet." Stejný dojem jsme možná nabyli příliš brzy a bylo by fér zhodnotit práci vinohradníka v Amisfield Vineyards s trochu větším odstupem a snad i s trochou více zkušeností.

Díky častému střídání činností se nám vinohradničina ani po pěti týdnech práce neomrzela. A neomrzel se nám ani pohled na tu překrásnou krajinu. Rána jsou každým dnem teplejší a sníh na vrcholcích hor pod sílícími slunečními paprsky rychle taje. Postupně je sníh vystřídán jarní zelení a kromě rostoucího stavu bankovního účtu jsou naší odměnou tyto nové obzory. A společně s novými obzory přichází i nová přátelství. Poznáváme kolegy ze všech koutů světa a společně s nimi i naší veselou šéfkou zažíváme v práci spoustu legrace. Spur, přeloženo opět jako ostruha, výběžek nebo osten, už nalézáme po hmatu a když nás k tomu šéfka pochválí, zatímco jiným práci opravuje, připadáme si jako mazáci. A jak se říká - v nejlepším se má přestat. S těmito hřejivými pocity na vinici po pěti týdnech končíme. Jsme na Working Holiday. A je čas přejít z fáze "working" na fázi "holiday", tedy alespoň na pár následujících týdnů.

Náš poslední den v práci je nutné patřičně oslavit. A nabízí se snad něco patřičnějšího než konečně ochutnat víno z vinic, na kterých jsme se tak "nadřeli"? Nápad, jak oslavit náš odchod z práce, se zalíbí i našim kolegům, a tak společně v pátek 7. prosince vyrážíme do vinárny Amisfield na ochutnávku. Slečně someliérce se představíme jako autoři vína, čímž si vysloužíme štědrou ochutnávku zdarma a 50% slevu na nákup lahví. S celým týmem se shodujeme, že naše práce (přesněji práce loňských držitelů working holiday víz) je poznat v každém doušku a nadšeně si kupujeme naše výrobky na zpříjemnění pozdějších hodin. Zcela objektivně bez zohlednění mé citové vazby k Amisfield musím říct, že jejich víno je vážně výborné, snad možná jedno z nejlepších, co jsem kdy ochutnala (a že jich bylo). A pracovat na takovém víně byla pro nás čest.

Tohle je spur

To jsme my - vinohradníci

Na ochutnávce

Na ochutnávce

Amisfield Organic Wine

Amisfield Organic Wine

Nové činnosti

Na závěr snad jen dodám, že k výše zmíněným činnostem přibyly další dvě, které zabírají znatelné množství času:

Další články