Slunné pobřeží Jižního ostrova

Napsal Jirka 26. února 2019

Wharariki Beach

V neděli se nedělá, předpověď azuro, a tak je volba jasná - jedeme na výlet! Čeká nás trochu delší cesta, vyrážíme proto už v sobotu po práci. Ráno se probouzíme v nejseverněji položeném freedom kempu na Jižním ostrově a hurá na nedalekou Wharariki Beach. Přehopsáme písečné duny a jucháme si to do první za odlivu přístupné jeskyně a … fuj to jsem se lek! Málem jsem šlápnul na vypaseného spícího lachtana, který si úspěšně hraje na kámen. I když bobíci vypadají lenivě, prý na krátkou vzdálenost člověka doběhnou, když se cítí v ohrožení. Naštěstí nemusím utéct lachtanovi, stačí když předeženu druhého člena naší výpravy. Přesto do dalších jeskyní nakukujeme s opatrností. Než projdeme pod skalním obloukem, obdivujeme líbivé ostrůvky, které mnozí uživatelé operačního systému Windows znají z jednoho z přednastavených obrázků na plochu. Po krátké procházce podél ostrých skalních útesů na nejsevernějším bodě ostrova Cape Farewell ještě zajedeme omrknout Farewell Spit: úzký, zato 27 km dlouhý písečný výběžek do moře. Po celkem vyčerpávajícím výstupu na zpáteční cestě nám padá brada: Z ústí jeskyně Rawhiti Cave na nás kouká snad milion stalakmitů (Nebo stalaktitů? Těch odshora!). Některé z nich rostou i šikmo, což je dost rarita. Do jeskyně svítí světlo, proto na krápnících roste na osvětlené straně mech. Krápníky rostou dál dolů a na špičce zase z boku vyroste mech, a tak se vrstvy střídají dokola. Uvnitř jeskyně jsou zas krápníky tenké jak nitě. Dobře, že je strop vysoko, jinak už by to lidi zničili. Ještě nám z odpoledne kousek zbývá, tak se rozhodujeme pro nedalekou procházku The Grove a už si to štrádujeme do našeho oblíbeného kempu na louce. Super neděle!

Ranní obzory z kempu

Ranní obzory z kempu

Wharariki beach

Wharariki beach

Skály na Wharariki beach

Skály na Wharariki beach

Lachtan předstírající kámen

Lachtan předstírající kámen

Pokus o Windows fotku

Pokus o Windows fotku

Pravá windows fotka

Pravá Windows fotka

Bobík

Bobík

Cape Farewell

Cape Farewell

Zelené útesy

Zelené útesy

Rawhiti Cave

Rawhiti Cave

Šikmé krápníky

Šikmé krápníky

Automat na mlíko 24/7 přímo na farmě

Automat na mlíko 24/7 přímo na farmě

Mt Arthur

Další neděli vyrážíme na doporučení Ály s Ondrou na horu Mt Arthur (1795 m.n.m.), která je součástí nedalekého národního parku Kahurangi. Trek je náročný, a to ještě ani nezačal: Vyškrábat se po prašné cestě na výchozí bod Flora Carpark v nadmořské výšce 942 m.n.m. dává našemu žihadlu zabrat. Samotná cesta ubíhala hladce. Počasí sice nebylo ideální, ale aspoň jsme díky totální mlze na vrcholu získali záminku pro tradičního šlofíka. A opravdu, za nějakou hodinku mlha dle předpovědi ustoupila a my si tak mohli užívat vrcholová panoramata. Na jednu stranu typické zlatavé trsy trávy nad hranicí lesa, na druhou v dáli záliv obklopující Motueku, odkud jsme přijeli. I sníh jsme viděli, asi na dvou čtverečních metrech, což je ve srovnání s tím, co tu zažili naši kamarádi v zimě, úsměvné. Až na 3 lidi v dálce nikde nikdo, mraky jsou pryč - jdeme dronit. Uděláme pár záběrů z ptačího pohledu, přistaneme a v klidu si je přehráváme, když tu se ozve: “Víte, že na drona v národním parku potřebujete povolení? Budu vám ho muset zabavit.” Ukázalo se, že ty 3 lidi se mezitím vyškrábali až k nám a jeden z nich je DOC ranger. Náš překvapený výraz a smutné oči pána nakonec přesvědčily, že pro tentokrát to vyřešíme domluvou. Ufff. Také nás pán informoval, že při žádosti na DOC v některých národních parcích povolují za poplatek vzlétnout z parkoviště, ale je to zdlouhavý proces. Proto už když se s hodným rangerem loučíme a děkujeme, oba s Aňourem tušíme, že k dalšímu dronění nebudeme usilovat ani tak o povolení, jako spíš o větší opatrnost.

Štrádujeme si to k vrcholu

Štrádujeme si to k vrcholu

Vidím sníh!

Vidím sníh!

Pár minut před rangerem

Pár minut před rangerem

Ostré štíty v mlze

Ostré štíty v mlze

Tak co bude s tou mlhou?

Tak co bude s tou mlhou?

Rozjasňuje se

Rozjasňuje se

Abel Tasman

Abel Tasman je jedním ze silně zprofanovaných výšlapů nesoucích nálepku Great Walks. Turisty vábí tyrkysovým mořem, které nejen, že lze obdivovat z útesů a písčitých plážích, ale přímo zažít na vlastní pěst z kajaků. Představa nás jako mořeplavců objevujících ostrovy a jeskynní zákoutí překonala naše obavy z turistických davů, a tak se rozhodneme dát Abelovi šanci. Za půjčení dvoumístného kajaku dáme dohromady 200 dolarů (u společnosti Kahau), což je ekvivalent jednoho dne práce, lahvinky místního Merlota z Rabbit Islandu, půlkilového rumpsteaku a plechovky 100% kešu másla k tomu. Jakmile vyděláme potřebné prostředky, ukončíme pracovní poměr a hurá na plavbu. Samotné půjčení kajaků je podmíněno absolvováním asi hodnového školení o bezpečnosti. Teprve po něm jsou snad všichni kajakáři nehledě na společnost vypuštěni za vesničkou Marahau na širý oceán. Díky bohatým možnostem, kam plout, a také naší nadprůměrné rychlosti si připadáme jako praví námořníci. Objevujeme pláže, opatrně nakukujeme do jeskyň a obkružujeme pusté ostrovy, jejichž jediní obyvatelé - lachtani nás zvědavě podplavávají. Svým tyrkysovým mořem a kopcovitými ostrůvky nám Abel Tasman připomíná tropické Filipíny. Jediným minusem je snad jen nutnost vrátit kajaky už v půl čtvrté odpoledne na smluvené místo v Anchorage, které se nachází asi 14 kilometrů od našeho startovního přístavu v Marahuau. Pro nedostatek času tedy odkládáme klasického poobědvového šlofíka až po vrácení lodi a teprve poté šlapeme uplavanou vzdálenost zpátky k autu. Ačkoliv se jednalo o doposud nejdražší výlet, oba jsme se shodli, že den práce zakončený hovězím steakem s dobrým červeným vínem stál rozhodně za to..

Apple Split Rock

Apple Split Rock

Abel Tasman

Kayaking na Abel Tasman

Oběd na pláži

Oběd na pláži

Objevujeme

Objevujeme

Zpátky po svých

Zpátky po svých

Odliv

Odliv

Nelson Lakes

Následující den a půl věnujeme jezerům v národním parku Nelson Lakes. U méně navštěvovaného jezera Rotoroa si dáváme tříhodinovou vycházku na kopec s lepším výhledem a v podvečer relaxujeme téměř sami dole u mola. Ráno přejíždíme k populárnějšímu jezeru Rotoiti, kde si vyšlápneme pětihodinový okruh přes horu Mt Robert. Pozorujeme pohybující se tmavé stíny, ktaré mraky vrhají na modrou hladinu do podkovy zahnutého jezera. Odpoledne lenošíme na pláži a pozorujeme fotografy snažící se zachytit typickou fotku mola s jezerem a horami v pozadí, což se jim kvůli neposedným dětem moc nedaří. Škoda, že metroví úhoři kroutící se přímo pod molem jsou chránění - byli tak blízko a bylo jich tolik, že bych jednoho možná chytil i já se svým rybářským antitalentem.

Jezero Rotoroa - co vidí dron

Jezero Rotoroa - co vidí dron

Jezero Rotoroa - co vidím já

Jezero Rotoroa - co vidím já

Černá labuť

Černá labuť

Když zavřeš oči

Když zavřeš oči

Jezerní úhoři

Jezerní úhoři

Horské pláně na Mt Robert

Horské pláně na Mt Robert

Výhledy do údolí

Výhledy do údolí

Jezero Rotoiti

Jezero Rotoiti

Divoká lesní fauna

Divoká lesní fauna

Nelson

Města nás obecně moc netáhnou, a tak v Nelsonu, největším městě regionu, plánujeme pobýt jen den na vyřízení nové WOF (Warranty of Fitness = technická), která nám zítra expiruje. Novou WOF vám udělají v servisu na každém rohu, jelikož jsou ale posuzované bezpečnostní prvky dost subjektivní, vyplatí se zajít s 19 let starým autem k někomu “hodnému”. Zde se ukázala síla kontaktů. Od kamarádky Míši jsme dostali kontakt na dalšího Romana, českého automechanika žíjícího právě v Nelsonu. Ten WOFky sice nedělá, ale zná fajn servis. Kromě jednoho světýlka se tak jako jediný problém ukázala být prasklina na čelním skle. To je ta, která se nám stala třetí den na Zélandu hned po našem rozhodnutí si čelní sklo nepojistit. Roman to dobře zná na vrakáči, kde ale bohužel pro nás zrovna sklo z druhé ruky nemají. V servisu nám doporučili další servis, který se na skla přímo specializuje. Sklo taky nemají, ale že to něčím přeleští, aby se prasklina zatáhla, což bude pro účely získání WOFky v servisu A stačit. Vypadá to sice pořád stejně, ale hlavní je přece papír, že jsme přispěli na business i servisu B. Na závěr nám Roman auto komplet zkouknul a vyměnil olej, protože při udělování WOFky se kontrolují čistě bezpečnostní prvky (světla svítí, stěrače stírají, …) a do motoru nikdo nekouká. Všichni včetně nás jsou spokojeni, a tak si na závěr vyšlápnem na kopec nad městem honosící se titulem “střed Nového Zélandu”, přespíme v kempu přímo na náměstí (!) a ráno hurá pryč.

Zánovní čelní sklo nemáte?

Zánovní čelní sklo nemáte?

Mechanik mechanikuje

Mechanik mechanikuje

Papír máme, hurá!

Papír máme, hurá!

Nelsonská katedrála

Nelsonská katedrála

Kempujeme na náměstí

Kempujeme na náměstí

Noční procházka v pyžámku

Noční procházka v pyžámku

Pelorus River & Onahau Lookout

Náš poslední den na Jižním ostrově začínáme pohodově. Dopoledne se cachtáme v teplých proudech řeky Pelorus, vyhříváme se na kamenech jak hadi a od ukončení pracovního poměru v The Pines si zase užíváme nicnedělání. Odpoledne jsme akčnější, po ranní koupeli se rozhodujeme propotit naše umytá těla výstupem na vyhlídku Onahau Lookout, která je součástí vícedenního Queen's Charlotte Tracku. Parádní výhledy na moře ostrůvků a zálivů Marlborough Sounds za to ale určitě stály. Z dálky pozorujeme trajekt do Wellingtonu, kterým se zítra z nedalekého Pictonu vydáme i my. Na Jižním ostrově jsme strávili rovných 100 dní - nejvyšší čas přesunout se na sever za novým dobrodružstvím!

Pelorus River

Pelorus River

Onahau Lookout

Onahau Lookout

Marlborough Sounds

Marlborough Sounds

Má nastávající - to je ona

Má nastávající - to je ona

Jak na Filipínách

Jak na Filipínách

Náš trajekt

Náš trajekt

Náš trajekt

Další články