Treky v okolí Wanaky

Napsali Anet a Jirka 17. prosince 2018

Roy's Peak

Výlet na Roy's Peak u Wanaky byl naším prvním pořádným celodenním výletem na Zélandu. O tomto vrcholu jsme už slyšeli z vyprávění nejednoho cestovatele, který byl v těchto končinách před námi. Také každý druhý spolufachman, kterého si přidáváme na Facebook, má na profilovce výhledy z tohoto profláklého vrcholu, a tak si rozhodně neděláme naděje, že bychom tam byli sami. Po brzkém probuzení ve free campu u jezera Hawea pozorujeme východ slunce (který vzhledem k vysokým horám v okolí není až tak brzo, jak by se mohlo zdát), dáváme si snídani a užíváme si pohledy na rozkvetlou žlutou lupinu kontrastující se zasněženými vrcholky v pozadí. Mimochodem, lupina a sníh pro nás byly (zprvu úsměvným) důvodem, proč naše putování zahájit na Jižním ostrově a ukončit na Severním a ne naopak. Zdravíme tímto Álu s Ondrou a děkujeme za tip, má to něco do sebe.

Na start treku se dostáváme kolem 9. hodiny a zastavujeme na jednom z posledních volných míst na velkém parkovišti. Zjišťujeme, že dnes je trasa poprvé po 6 týdnech znovu otevřena pro veřejnost - předtím všudypřítomné ovce na úpatí hory provozovaly "lambing" a nepřály si být rušeny. Navíc je neděle a krásný prosluněný den. Zkrátka a dobře, zástupy lidí kam se podíváš. Ale nevadilo nám to. Funěli jsme si to nahoru svým tempem při překonávání 1,5 km celkového převýšení a často jsme zastavovali a fotili (ale hlavně funěli). Zhruba v půlce trasy je profláklá vyhlídka, na kterou se stojí komicky dlouhá fronta. Jdeme dál a procházíme kolem dalších a dalších vyhlídek se stejným výhledem, na které je fronta vždy o něco kratší než ta předchozí. Při frontě asi 4 lidí už teda taky fotíme a zařazujeme se mezi turistické stádo. Dáváme oběd na skále kousek pod vrcholem, užíváme si parádní výhledy na jezero Wanaka a protilehlé pohoří Jižních Alp a děláme si první sněhovou kouli. Výstup na samotný vrchol už pak byl třešničkou na dortu, fotky asi mluví za vše. Sestup se nakonec v pohorkách ukázal jako mnohem náročnější než výstup, ty špičky nohou jsou cítit. Sakumprásk super výlet, který i přes větší nápor lidí nezklamal a ty výhledy za to prostě stojí. Na infotabuli píšou, že výstup i sestup mají dohromady trvat 5-6 hodin. Našich téměř 8 hodin si vysvětlujeme dlouhým obědem. :)

Při cestě zpátky do kempu se ještě zastavujeme u "slavného" stromu Wanaka Tree rostoucího přímo v jezeře. Blik cvak a jedem zpátky do Cromwellu, neb ráno zas vstávačka v 5:45 a hurá na vinici. Krásná neděle, pro nás zatím nejlepší den na Zélandu - aspoň na dalších 14 dní, ale o tom už zase příště.

Východ slunce u jezera Hawea

Východ slunce u jezera Hawea

Kempujeme

Kempujeme

Radost po pár set metrech

Radost po pár set metrech

Ta cesta snad nemá konec

Ta cesta snad nemá konec

Jezero Wanaka

Jezero Wanaka

Na tohle se stojí fronta

Na tohle se stojí fronta

Naše místo na oběd

Naše místo na oběd

Na vrcholu

Na vrcholu

 Wanaka Tree

Wanaka Tree

Upper Clutha River Track

Přestože při našem večerním příjezdu do nedávno otevřeného kempu v městečku Luggate poblíž Wanaky přijíždíme na téměř plné parkoviště, po jedenáctihodinovém spánku stojí opodál pouze další asi dva opozdilci. Vstávačka každý den v 5:45 je znát. Je zamračeno, ale neprší, a tak se rozhodujeme pro Upper Clutha River Track, na který se dá napojit jen asi kilometr za kempem. Nakonec se z toho vyklube moc pěkná procházka podél meandrující ledovcově modré řeky. Nikde nikdo, a tak vypouštíme do vzduchu Huga, aby zmapoval okolí z ptačí perspektivy. Tak nějak jsme tušili, že letiště je asi blíž než limitní 4 km dle pravidel létání s dronem, ale že ten plot, který mi v záběrech překážel, ohraničuje přímo přistávací plochu, jsme nevěděli. Rychle to balíme a ujišťujeme se, že v okolí není nikdo, kdo by se nám chystal udělit mastnou pokutu. Není, ale stejně na naší lemplovitost jednou určitě doplatíme. Zkouším taky štěstí rybáře-zelenáče s miniaturním prutem od bráchy. Na Anet se tvářím, že na navazování třpytek jsem expert, a že rozhodně nemusí mít o večeři strach. Na okolo projíždějící lodě se tvářím, že rozhodně mám rybářskou povolenku za 140 dolarů. Příště ale už určitě něco chytím! Ještě na popud své milé poznamenávám, že měla úspěšnější lov - na parkovišti při cestě na záchod našla 10 Euro. Mé lovecké já sténá.

Při návratu na parkoviště pozorujeme králíky, králíky a zase králíky, kteří sem byli zavlečeni a kvůli absenci přirozeného nepřítele se jejich počty nekontrolovatelně šíří. Roztomilí ušáci si ze všeho nejraději pochutnávají na chráněné endemické zeleni, s čímž se místní ministerstvo životního prostředí snaží bojovat mnoha způsoby: Na králíky jsou líčeny pasti a jedy, spásané rostlinstvo je znovu vysazováno a chráněno pomocí "rabbitproof fence" (doslova králíkuvzdorný plot), a také, jak jsme se dozvěděli z infotabule na dalším z našich treků, byl proti králíkům vysazen další nepůvodní druh - lasička (nebo kuna?). Tento experiment se později ukázal jako velmi špatný tah, protože místo k poklesu populace králíků došlo k přemnožení lasiček, které tu také nemají přirozeného nepřítele. Vláda proto nyní bojuje také s lasičkami, na které jsou líčeny pasti a jedy, atd ... Není divu, že Nový Zéland si svou přírodu tak chrání a za dovoz čehokoliv potenciálně nebezpečného hrozí vysoké pokuty.

Clutha River

Clutha River

Panoramata

Panoramata

Odpolední šlófa

Odpolední šlófa

Jiřák na lovu

Jiřák na (neúspěšném) lovu

Les Řáholec

Les Řáholec

Stahující se mračna

Stahující se mračna

Selfíčko s řekou<

Selfíčko s řekou

Tohle je spur

Všudypřítomní králíci

Tohle je spur

Co neoplotíš, sežerou

Mt Iron a Rob Roy

2. prosince byl zatím náš nejlepší den na Zélandu vůbec. A také jeden z nejdelších. Vstáváme ve 3:40. Důvod je jediný – spatřit východ slunce na vrcholu hory Mt. Iron. K hoře dojedeme ještě za tmy a řešíme klasický problém – kam zaparkovat. Na parkovišti jsme totiž první a styl, jakým zaparkujeme, bude referenční i pro ostatní turisty po zbytek dne. Vyrážíme v půl páté ráno na cestu osvětlenou měsícem a dvěma čelovkami. Cestu není třeba dlouze popisovat, vede prostě do kopce. Nicméně v porovnání s trekem na Roys Peak nebo Ben Lomond je Mt. Iron pohodová procházka, během hodinky jsme nahoře (tedy na hoře). Do východu slunce zbývá ještě pár minutek, a tak si čekání zpříjemníme snídaní a přípravou fotící aparatury. Když obloha už má červený nádech, vychází slunce. Objeví se vedle jednoho z horských štítů a okamžitě vrhá paprsky i na okolní kopce. Nádherná atmosféra, kterou si nenechal ujít (i přes zjevný zákaz) ani náš dron Hugo.

Vycházíme ještě za tmy<

Vycházíme ještě za tmy

Východ přijde brzy

Východ přijde brzy

Východ je tu

Východ slunce na Mt Iron

Bannockburn Sluicings

Romantika

Bannockburn Sluicings

Výhled na druhou stranu

Bannockburn Sluicings

Wanaka

Předpověď hlásí, že slunečné počasí se má kolem poledne zkazit. Do té doby bychom chtěli stihnout ještě jeden výšlap s výhledem na ledovec Rob Roy. Trek začíná asi 55 km od Wanaky, u níž leží hora Mt. Iron a cestu v tomhle případě neuspíšíte. Přibližně 30 km vede po prašné cestě plné děr, zvědavých ovcí a neústupných krav, které musíte pro jejich neochotu objet. Další výzvu přináší brody hluboké tak čtyřicet čísel. Snad jen čistá náhoda stojí za tím, že od tohoto dne nám něco bublá v motoru. Mimo lavinového nebezpečí jsou brody důvodem, proč je vhodné nepokoušet návštěvu Rob Roy těsně po dešti. Přijíždíme k parkovišti, u něhož je zároveň kemp pro self-contained vozidla. Nebýt výšlapu na východ slunce na Mt. Iron bychom se tu bývali sami utábořili. Na místě vás přivítají stáda jehňátek a telátek (a jako obvykle pár kachen) žijících pospolu v míru. Jejich útočiště končí houpajícím se mostem přes řeku blankytně modré barvy (bez nadsázky). Odtud dál vede cesta březovým lesem. Shodli jsme se, že i kdyby byl samotný les cílem výšlapu, stál by za to. Během hodiny a půl dorážíme na lower lookout, tedy na první místo, odkud lze vidět vysoký vodopád a křišťálový ledovec. Bez přemýšlení (což se nám málem stalo osudovou chybou) vypouštíme do vzduchu Huga, ať se na tu krásu také podívá a zachytí ji pro nás a naše blízké navždy. O tom, jak Hugo zoufale naříká po výměně baterie a hledá nás a my jeho nad korunami stromů nechci více popisovat. Celí rozklepaní a zároveň radostní z opětovného setkání vykračujeme na upper lookout – vrchní vyhlídku. Tam už jen zíráme s pusou dokořán. Desítky vodopádů tekoucích z obřího ledovce každých pár minut výrazně zesílí, což je doprovázeno hlasitým mírně zpožděným zvukem. Kusy ker se odtrhávají, splývají s proudem vody a třískají do skalních útesů. To všechno pozorujeme z bezpečné dálky a dlouho se tohoto pohledu nedokážeme nabažit. Dlouhé kochání se tou krásou plynule přejde k hodinovému šlofíku na sluníčkem vyhřátých kamenech.

Cesta zpátky je brnkačka, k autu doslova seběhneme a od civilizace nás dělí 55 km a asi sedm už dobře známých brodů. Zbytek dne strávíme u jezera v blízkosti That Wanaka Tree, kde se nachází veřejné barbecue. Štěstí jsme si toho dne už vyčerpali na počasí – funkčnost grilu je omezena na úroveň podložky pod pánev. V každém případě burgery a lá Jiřák neměly chybu.

Tohle je spur

Cesta k Rob Roy

Tohle je spur

Průjezd potokem

Tohle je spur

Začátek treku - přivítáni dobytkem

Tohle je spur

Odpočinek na treku k ledovci

Tohle je spur

Nezastavujte se - hrozí pád kamene.

Tohle je spur

Křišťálově čistá řeka z ledovce

Tohle je spur

Pohled na ledovec z lower lookout

Tohle je spur

Ledovec Rob Roy

Tohle je spur

Pohlceni krásou